Josef Opitz (1890–1963) – výstava na zámku Krásné Březno

Věnuje se jeho významné výstavní i publikační činnosti, podílu na reorganizaci muzeí severozápadních Čech, aktualizuje jeho bibliografii. Nevyhýbá se ani osobní rovině života Josefa Opitze, právě naopak. Detailněji přibližuje období těsně před koncem druhé světové války, kde díky zápisům ze soukromého deníku přináší velmi niterné prožitky tohoto historika umění a umožňuje nám tím pohled na dr. Opitze nejen z odborného hlediska skrze jeho vědeckou práci. Část věnovaná pobytu v Německu přináší další dosud nepublikované informace o jeho poválečném působení, představuje hluboký životní předěl, další působení dr. Opitze a zejména jeho uměleckou seberealizaci a sebereflexi.

Výstava je přístupná od 13. února do 19. května 2017, otevřeno pondělí až pátek, 10–15 hod. (poslední vstup hodinu před uzavřením).

Josef Opitz je dnes vnímán především jako významný historik umění, zejména na poli umění středověku. Své bohaté zkušenosti nejen v oboru dějin umění zhodnocoval dlouholetým aktivním působením na půdě prestižních pražských i severočeských kulturních institucí, v přednáškách na vysokých školách i mimo ně a také psaním odborných publikací, článků, katalogů, soukromých deníků, ale také poezie a beletrie. Jeho další seberealizací byla výtvarná tvorba, které se částečně věnoval ještě v Čechách a naplno ji pak rozvinul po válce v Německu, kdy se stala hlavním předmětem jeho činnosti. Osobnost Josefa Opitze však nepostihuje jen jeho vědecká práce a umělecká tvorba. To, co je pro dnešního člověka zejména poutavé a přínosné, je lidský rozměr jeho životních osudů, v nichž zakusil vzestup i pád, období velkého osobního i pracovního štěstí a naplnění, ale také období hlubokých krizí a depresí, období ochuzení o veškeré intelektuální kvality jeho života. Je proto obdivuhodné, jak se Josef Opitz dokázal přizpůsobit novým a naprosto odlišným podmínkám své životní situace po válce a dokázal z nich vytěžit prostor pro nové naplnění svého života v umělecké tvorbě. A nejen to, ale i dochované soubory jeho práce, ať již vědecké či umělecké, a také vzpomínky pamětníků svědčí o mimořádně aktivním duchu a houževnatosti, píli a neutuchající touze po vědění, poznávání a objevování. Osobní deníky prozrazují hlubokou víru v Boha, silně zakořeněné morální hodnoty a niternou touhu po duchovním naplnění a nalezení harmonie se sebou samým i s okolním světem Článek věnovaný zachycení životních osudů dr. Josefa Opitze rekapituluje hodnocení a znovuoživení zájmu o tuto osobnost po roce 1989, doplňuje pramenné materiály zachycující působení dr. Opitze během studií a dále pak jako zaměstnance významných pražských institucí. Příspěvek se věnuje jeho výstavní, publikační činnosti a podílu na reorganizaci muzeí severozápadních Čech, aktualizuje jeho bibliografii. Nevyhýbá se ani osobní rovině života Josefa Opitze, právě naopak. Detailněji rozpracovává období těsně před koncem druhé světové války, kde díky zápisům ze soukromého deníku přináší velmi niterné prožitky tohoto historika umění a umožňuje nám tím pohled na dr. Opitze nejen z odborného hlediska skrze jeho vědeckou práci. Část věnovaná pobytu v Německu přináší další dosud nepublikované informace o jeho poválečném působení, představuje hluboký životní předěl, další působení dr. Opitze a zejména jeho uměleckou seberealizaci a sebereflexi.

Resumé: Tento významný německý historik umění pocházel ze staré pražské německé, umělecky zaměřené rodiny. V Praze působil do konce 2. světové války ve významných institucích, jako byla Karlova univerzita, Akademie výtvarných umění či Národní muzeum. Jeho velkou vášní bylo středověké umění severozápadních Čech a zejména Chomutovska a Kadaňska, kterým věnoval celou řadu svých odborných studií. Excelentní výstavou gotického umění severozápadních Čech, která proběhla v roce 1928 v Chomutově a v Mostě, založil dr. Josef Opitz linii odborných výstav středověkého umění na českém území, která úspěšně pokračuje dodnes a která stále představuje jen stěží překonatelnou laťku. Monografická výstava o Josefu Opitzovi, která byla zároveň připomenutím výročí 50 let od jeho smrti, na tyto vazby upozorňuje a zároveň představuje jeho životní dráhu a činnost po válce, kdy žil v Německu a věnoval se výtvarné tvorbě.